Jiskra

18. července 2011 v 1:25 | Marie Křížová |  Mo
Stála jsem na balkóně. Přes sebe jsem měla přehozený jen jemný šál, který se poddával nočnímu vánku a jemným třepotáním skotačil tak, jak jen jsem mu dovolila. Byl nádherný letní večer. Na tu noc si moc dobře vzpomínám. Nechávala jsem vítr, aby mi prohrabával svými jemnými prsty prameny černých vlasů. Stojíc na balkóně panelového domu uprostřed zařícího velkoměsta, ve kterém jakoby se zastavil čas, uvědomila jsem si, že by se zrovna teď mělo něco stát. Ta chvíle k tomu prostě přímo vybízela. Nic se ale nedělo. Ze snění mne probralo až zaklepání na dveře hotelového pokoje.,,Ano? Kdo je tam?"
Nikdo mi však neodpovídal. Přistoupila jsem tedy ke dveřím a opatrně je otevřela. Za nimi, ale nic nebylo. A když říkám nic, tak myslím vážně nic. Vstoupila jsem do toho ničeho, bez rozmýšlení. Žádný pád mně ale nečekal. Připadala jsem si najednou tak nějak krásně. Jako doma, nebo jako když přijedete k babičce na venkov a voní to tam buchtama a vy zapomenete na všechno trápení světa. Tehdejší pocity si i teď dokáži vybavit naprosto přesně a jasně.
Kdesi toho ničeho co nebylo ani černé ani bílé...prostě bezbarvého ničeho najednou vyskočila jiskra a pak už to šlo rychle jako vteřinová projížďka našimi dějinami od Pravěku až do naší doby. Podemnou se utvářel trávník, tráva se měnila i květiny a stromy, které rostly okolo, bylo to něco jako když si vybíráte nábytek z katalogu na internetu a přeskakujete nedočkavě z jednoho obrázku na druhý a na další a další až se dostanete k tomu dokonalému.


Stála jsem v dokonalém světě. Přede mnou se procházeli jednorožci, kentauři elegantně cválali po horách, elfové tančili a zpívali, muži si namlouvali něžné krásky.
Krásná zvěř pobíhala v dokonalé harmonii s přírodou.
Nemohla jsem ničemu takovému uvěřit. Spím, jasně že spím. Říkala jsem si. Ne! Fackovala jsem se nadarmo nebyl to sen, snad ani realita, ale bylo to něco co jsem mohla vidět na vlastní oči.
Vydala jsem se k jakémusi muži čtoucím si pod nádherným zářicím stromem. ,,Já nemohu uvěřit, že tu jsem. Ale nechci pryč. Nechci zpátky víte?" Breptala jsem, aniž bych se stačila řádně probudit z toho okouzlení.
Muž mi věnoval nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Podíval se na místo vedle sebe. Usedla jsem vedle něj. Půjčil mi knihu, kterou četl. Byla tam jiskra. Obrázek jiskry. Na další straně byl obrázek ženy s šátkem vlajícím ve větru. S jejími černými vlasy si tam pohrával jemný vánek. Byla jsem to já. Na další straně, podotýkám, že jsem otáčela stránky dozadu, byla bílá dvoustrana. Muž, který se bez mého vědomí vzdálil a teď se znovu vracel s něčím zářivým v ruce nahlas provolával čest jakési královně.Ten jazyk nezněl ani trochu lidsky, spíš jako zpěv vody, šumění moře spojené s šustěním listí, šeptáním květin... A já mu rozuměla. Onen muž přicházel blíž a blíž, teď už jsem rozpoznávala slunečními paprsky odleskující předmět. Byla to koruna. Koruna pro královnu. K muži se přidávala všechna ta nádherná stvoření a ti všichni spěchali ke mně. K ženě jež dala jejich světu veškerou jiskru ze svého života na Zemi. Ženě díky níž mohl vzniknout tento svět. Ženě, která neváhala vstoupit do ničeho, aby vzniklo Něco!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama