Jméno po mámě

12. července 2011 v 0:20 | Marie Křížová |  Mo
Tak se jednoho dne narodila. Křičela jako by ji na nože brali a oni od toho nebyli daleko. Nebyli to dobří lidé. Její matka porod nepřežila. A tak vyrůstala obklopená intenzivní zlobou, odporem, nenávistí. Oni ji nesnášeli,byla tam jen pro to, aby si odpykali trest a zbavili se tak strašného, sužujícího prokletí. Přese všechno špatné z ní vyrůstala nádherná, chytrá a milující žena. Její zářivě bílá pleť silně kontrastující s jejími krvavě rudými vlasy a černýma očima jim naháněla hrůzu. Museli ale čekat. Museli ji nenávidět jako Noc nenávidí Ráno, protože to mu každý úsvit ničí jeho krásu. Ona se nijak nejmenovala. Oni se také nijak nejmenovali. Neoslovovali ji, nemluvili na ní, nevolali na ní. Prostě jen žili a nevšímali si jí, báli se jí podívat do očí, vyhýbali se jí, ale museli tam zůstat a čekat.
Jednoho dne se však sešeřilo. Pro ně to byl šok. Nikdy se nešeřilo, žili v neustávajícím světle Slunce, ale najednou přicházela tma.Jak dlouho už ji neviděli?
Ona jen nadšeně zírala, zorničky se jí rozšířili do velikosti kávových zrn, propalovala přicházející Měsíc pohledem. Její hlas rozezněl nastálé ticho, zpívala zvonivým radostným a překrásným hlasem. Zpívala o tom, jak miluje svět a oni si zakrývali uši jako vždy, když slyšeli něco krásného. Pro ně to bylo odporné. Ona zpívala, pokračovala dál v druhé sloce, vypověděla Měsíci čest, Slunci slávu, vodě lásku, nebi krásu a oni skučeli. Ona je neslyšela. Nikdy neslyšela, a tak zpívala dál. Její zpěv proplouval nocí jako příjemný vánek chladící spálená těla. Pak ho uslyšel i on. On jež byl tak smutný. Hlas mu něco připomněl. Kdysi ztratil paměť nevěděl už jak. Ale ten hlas mu něco připomínal. Do očí se mu draly slzy. Vydal se za tím hlasem tak rychle jak jen mohl. Běžel rychle. Až jí náhle uviděl. Jako by v něm zatrnulo. Vzpomínky se mu vybavily. Byla tak podobná své matce. Tak nádherná,něžná a křehká. Musel jít k ní. V tom ho ale zahlédli oni. Ne! Nesměli dopustit aby se dostal k ní. To by byla jejich smrt. Nesměli! Vyrazili proti němu, mlátili ho pěstmi, proklínali ho, byli to ale jen trpaslíci oproti tak velkému ramenatému muži. Muž i přes svoji sílu nemohl zvládnout takovou převahu aniž by neobdržel několik zákeřných a bolestivých ran. Do šedivějící hlavy ho udeřil ostrý kámen a on cítil tupou bolest. Zpěv utichl, ona je slyšela. Slyšela je!!! Pro ni to bylo další překvapení. Ještě větší, než když viděla přicházet noc. Její uši zaslechly hluboký rozzlobený hlas a potom tentýž hlas jak urputně volá ji. Volal ji. Volal ji jménem. To si, ale nedokázala vybavit. Chtěla vědět jaké jméno jí dal a tak se k němu rozběhla.

Otevřel oči, pomalu a svelkou námahou, hrozně ho bolela hlava. Ona se nad ním skláněla a ptala se :,,Jak se jmenuji? Jak se jmenuji, prosím řekni mi to!". Na tváři se mu rozlil otcovský úsměv. Byla to ona, jeho dcera. Tak podobná matce, kterou kdysi tak strašně miloval. Dokud nepřišli ony zlé potvory, které se chtěli zmocnit její duše. Což se jim také podařilo. Odehnala ho od sebe. Byli to ale oni, kdo ji ovládli. Pak ho vyhnali, ale on je proklel, a protože to byla slabá stvoření prokletí milujícího člověka je pohltilo. Museli čelit dobru. Museli žít s tou ženou, která byla napůl jejich a napůl jeho. Museli s ní žít až do její smrti, a doufali, že pak budou volní. Jenže se narodila ona. Její dcera. Byla tak propojená s matkou, že prokletí pokračovalo. Nesměli jí ublížit. Museli být s ní. Držet jí pryč od lidí. A mít ji jen pro sebe, jinak by zemřeli. Její duši už nemohli získat ani z poloviny. Dostala matčinu část jeho. Čekali až zemře a oni budou volní. Ale on jim už nedovolí nechat si jeho dceru pro sebe. Jakmile se totiž ona prodrala k svému otci, padli mrtví k zemi. Byla to pro ně příliš silná láska,příliš silné dobro.
,,Jak se jmenuješ?" zopakoval s milujícím úsměvem otec. Dcera na něj nedočkavě hleděla.
,,Máš jméno po mámě".




PROSÍM NEKOPÍROVAT!jE TO MOJE DÍLO A JESTLI SE VÁM LÍBÍ TAK SI JEN DEJTE PROSÍM ODKAZ NA SVŮJ WEB!DĚKUJI.Marie Křížová.

ona
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karel Karel | 11. října 2011 v 18:19 | Reagovat

Jedná se o lyrickou povídku, dějem mírně podkreslenou. Časté chyby v textu a i slohové. Jinak mě "jméno po mámě" zaujalo, a líbili se mi krásné popisy a kontrasty.
"Její zářivě bílá pleť silně kontrastující s jejími krvavě rudými vlasy..."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama