Třebíč

1. prosince 2013 v 14:34 | M.K. |  Mo
Ať jsi kdo jsi, ať máš jaký chceš důvod, neponižuj mi prosím moje rodný město. Nevím co tím sleduješ a nechci to vědět, pro mě to bude vždycky moje milovaný, jediný hnízdo. Však co je tu špatné, to se vyváží tím, co je tu dobré. Miluji procházky noční Třebíčí, dýchání vzduchu letního, nasátýho sluncem, jarního, protkanýho bylliným odvarem, podzimního, obohacenýho lítajícím listím a zimního, svěžího a do nosu praskajícího. A když se tak procházíte židovským městem, možná zrovna tady nejlépe ve dvou a více, tak vám ve svitu hvězd začne do uší hrát melancholická irská hudba přimo z irský hospody, lidi si tam stojí na hlavách, ale nemůžou bejt šťastnější. A potom, když jdete na tu starou zelenou zaprášenou Nivu, tak vás jímá strach a zárověň vzrušení, které čiší z myšlenky, že už nejste v jednaadvacátým století, ale kdesi v pozdním středověku. Takovou myšlenku pak ještě víc dokresluje letní Unesco, všude Landsknechty, u nich ohniště a v ohradě koně. Nahoře u zámku zase bílá plošina, kde si připadáte jak v matrixu. Můžete projít celý město kolem dokola a bude vás překvapovat jeho "živá" krása. Ať už to jsou staré, polorozpadlé domy, židovská čtvrť se svými bytelnými synagogami, nebo Tichý náměstíčko, kam chodím přemýšlet, nebo Borovoviňák, most s tajemstvím lidských životů, či nad ním se tyčící kopec s kostelíčkem, kde máte nebe jak na dlani, tohle město má co nabídnou, má co ukázat a má právo říkat o sobě, že je celebritou s velkým T.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama