Vítězslav Nezval

26. prosince 2014 v 2:30 |  Básníci


Tento muž, nejen básník, ale i spisovatel, žurnalista a politicky aktivní člověk se narodil roku 1900 ve vesnici Biskoupky.
Vystudoval třebíčské gymnázium (mé rodiště prosím!) a poté zkusil štěstí na právech v Brně (Brno měl do konce života v oblibě), po prvním semstru nejspíš zjistil, že to není to pravé ořechové a přesedlal do Prahy na FF, ani zde studia nedokončil. (Ráda upozorňuji, ne snad z vlastního egoistického popudu, ale pro člověka samotného, ať vzdělaného, nebo ne, že i člověk bez vysoké školy, může dosáhnout smysluplných výšin). Stal se členem surrealistického Devětsilu, dostal se dokonce k dramaturgii Osvobozeného divadla. Psal do Rudého práva, či Lidových novin a dalších. Zde mě, čistě z mého pohledu, mírně zklamal, když se tak naivně (nebo jak to říct jinak?) oddal ruskému budovatelskému systému. Jeho jedinou ženou byla Františka Řepová. Nezval měl ale ještě jeden milostný vztah s Olgou Jungová, s níž měl syna Roberta. Roku 1958 (bylo mu jen 57) umírá na důsledky spály a infarktu. Toť jeho stručný životopis, nyní dovolte, abych vám představila jeho básnické umění. (K jeho literární tvorbě se jistě vyjádřím v rubrice: Literáti)


Báseň z jeho první básnické sbírky- Pantomima (1924)

Ukázka- básně pod názvem: Abeceda:

A
nazváno buď prostou chatrčí
Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu
Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí
a člověk neví kam by složil hlavu
D
luk jenž od západu napíná se
Indián shlédl stopu na zemi
Poslední druhové zhynuli v dávném čase
a měsíc dorůstá prérie kamení
E
nevím k čemu bych tě přirovnal
Tři linky táhlý tón tvůj zaznívá
Telegrafistce někdo lásku lhal?
Tři linky každá stejně pravdiv
I
pružné tělo tanečnice
nad hlavou červený vějíř plápolá
Kapelníkova rudá kštice
nejvyšší tóny! Indianola

Báseň z jeho dramatu: Manon Lescaut

Manon Lescaut
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu.

Akrobat (1927)
.. část III

Slavnost končila
z procesí zbylo několik opozdilců v krčmách
zapíjejíce smutek věčnou chorobu
staří opilci jež neuzdravila zázračná studánka
melancholikové sbírali pošlapané kytice
odcházejíce plakat bez slz do opuštěných pokojíků s obrázkem lásky
kapely se rozprchly jak aleje divokých magnolií po vichřici
a tu a tam ozval se ojedinělý nápěv v zapadlých domcích u silnic
slunce vykonavší svou denní pouť
po neviditelném laně nad miliony měst
zapadlo pod obzor
a přemožený akrobat vztahoval ruce po tomto akrobatovi vesmíru
jenž umírá pro nás každodenně
ale to není smrt
na druhé polokouli se vztahují po něm ruce v ranních županech
pyšné majestátní a pokorné slunce
z něhož zbyla jen růžová vzpomínka západu
Akrobat věděl jít jíti
ale jeho nohy byly chromé pýchou
ale jeho nohy byly chromé bázní
pýchou milence všech zázraků osamělého anděla
bázní toho jehož údělem je milovati bez oddechu až do konce
jeho nohy byly chromé stářím jinocha
jeho nohy byly chromé mládím muže
viděl své dětství
sedmiletého námořníčka bez nohou
a volal
odveď mě tam kde je život
mimo vše
a dítě uchopivši ho odvážnýma rukama
vedlo ho daleko z města přes rozpačitá pole na sklonku zimy
nad kopec kde se zdálo že svět končí
Pojednou se objevila kupole
jejíž zlatý kříž stál v nebi
a jak šli vynořovalo se ponenáhlu tajuplné město
město lázeňských vil v zahradách
za jehož železným plotem odbíjely dlouhé hodiny
Bylo to město zázraků
králové čekali tam na věčný signál tajemného posla
Panny Marie s blankytnýma očima mater doloros
milostnice svlékaly po celý život svá těla bez úkoje
prokletí němí básníci na bílými listy melancholie
papežové se ukrývali v zapadlých komůrkách svého vězení
automobil s červeným křížem přivážel vždy nové a nové hrdiny lásek
bylo to sanatorium choromyslných
to krásné tajuplné město s kupolí
ohromná bibliotéka
jejíž romány se opakují vždy znova
těch blahoslavených světců
kteří opustili marné úkoly pro jeden utkvělý polibek
pro jediný podvečer bázně
pro jedinou píseň
pro jediné smutné slovo
těch kteří opustili vesmír marné nudy života
pro jediný okamžik kouzelného poblouznění
jež opakují po celý svůj život jak Buddha nirvánu
Byl večer
a město znělo hudbou rozkoše
v tajemných oknech vyskakovaly bludičky
a skla hořela měsíčním ohněm
za nimi vynořovali se hrdinové
jejichž údělem je proměňovati se
Akrobat stál na opuštěné silnici
Na shledanou město bludiček
smutný ráji těch kdož milovali a neumírají
na shledanou město akrobatů
na shledanou město krve světel v zahradách a hvězd
tvoje pohádka zachraňuje štěstí
v nichž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách
na shledanou město bezúčelných rozkoší
odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd
tvoje pohádka zachraňující štěstí
v níž svaté vražednice se dorozumívají s růžemi
na shledanou město básníků
odcházím abych se vracel k tobě se svými dvojníky v nespočetných podobách
na shledanou město bezúčelných rozkoší
odcházím dokončiti svou báseň pýchy smutku krve a hvězd
jimž osud dal padati na mým ložem
Na druhé straně zářilo město nudy
zkrášlené nocí jako hřbitov
jehož světla omamují dálku
jak světla hřbitovů
pod nimiž umírají rodiny za cinkotu zlata šelestění švábů a bolestných výkřiků
jichž neslyším



Podzimní listy
Zatímco podzim střásá své listí do rezivého piana
čtu vám své básně
není tu vodotrysk a přece
jsem poněkud romantický básník víte to
modř vašich očí se podobá obrázkům v nichž vše je zakleto
proč milujete podzim jenž je pln hudby při níž by vaše nenucené chování vázlo
polibky vás mění jak píšťala chřestýše
nikdo se nenadál tolika něhy
je to půvab podzimních kytic jež jsou věčné jako sněhy
tolik zázraku dává jen noc když se odkryje padajíc na lože
souhvězdí napjatá diamantově
jak píseň hracích hodin
píši vám své podzimní listy
zatímco podzim střásá listí do rezivého piana
chryzantémy a vůně nočních fial
milujete Lorelei stejně jako já
kolovrátkář ji opakuje potřinácté ach nešťastné číslo
jak láska tato nemoc
a přec buďte šťastna tato nevyléčitelná choroba zrodila všecku poezii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alsen Alsen | 28. prosince 2014 v 17:32 | Reagovat

Díky za nezvalovské připomenutí. Dovolím si opravit drobnost: Františka Řepová byla jedinou manželkou Vítězslava Nezvala, nikdy se nerozvedli (zemřela 12 let po básníkovi). Olga Jungová (nikoliv Jangová) měla sice s Nezvalem syna Roberta, ale básníkovou ženou se nikdy nestala, přestože o to už kvůli dítěti velmi stála.

2 mofantasy mofantasy | 28. prosince 2014 v 18:34 | Reagovat

Děkuji za opravu mé nedostatečné znalosti. Informace, z kterých jsem čerpala jsem bohužel špatně pochopila, aby tento článek měl pravdivou informační hodnotu, poupravím ho dle vašich připomínek. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama